Používání telefonu bylo relativní samozřejmostí už i za mých dětských let. A dokonce ještě daleko dříve, než jsem spatřil světlo tohoto světa. Což jen dokazuje, jak dlouhou mají na světě telefony tradici. Je ale pochopitelné, že se tu nedá mluvit o jedněch a týchž přístrojích. Ve skutečnosti se totiž i telefony proměnily za dobu své existence k nepoznání. A to třeba i doslova. Protože zkuste porovnat dnešní chytrý telefon třeba s aparátem z dob války nebo se socialistickou telefonní budkou! Moc společných rysů tu nenajdete. Tedy kromě jedné funkce, kterou telefony měly i mají společnou.
V počátcích byly telefony daleko větší a primitivnější než dnes. A to ať už mám na mysli ty s kličkou, jaké můžeme vidět třeba ve filmech pro pamětníky, namátkou ten, kterým za války telefonuje dobrý voják Švejk, nebo ty z dob našeho socialistického minula.
Pokud se omezím jen na doby, které pamatuji, byly telefony po mnoho let vzácností. Existovaly přece jenom pevné telefonní linky a stát mající monopol neměl dostatečné kapacity, takže se na vlastní domů zavedený telefon čekalo často po hodně dlouhou řadu let. A když už ho pak domácnost měla, nebylo výjimkou, když tento někdy nefungoval nebo dejme tomu přeskakovala čísla v ústředně, takže se člověk snadno dovolal k někomu jinému. Jistě takové telefony znáte, a to ať už ty s kulatým ciferníkem nebo modernější tlačítkové.
Protože tehdy nebýval telefonů dostatek, měli jsme i telefonní budky. Ty stávaly na frekventovaných místech, a když tu člověk hodil do aparátu korunu a vytočil číslo, mohl mluvit. Pokud někdo neutrhnul sluchátko, nepoškodil přístroj tím, že tam zkoušel hodit místo mince něco jiného, nebo ho nezdemoloval.
Ale to už je vesměs minulost. Dnes už má telefon pomalu každý, kdo ho chce mít. A to velice často mobilní. A nejen mobilní, ale navrch i takzvaně chytrý. I když nechápu, proč se tomuto druhu telefonu říká právě chytrý. Když se u většiny funkcí marně snažím pochopit, k čemu jsou a jak fungují, a ta hranatá placička mi to není schopna vysvětlit.